Jak v Africe vyměnit peníze snadno a rychle...
Má zachránkyne Evelyn na snídani v kavárne...
Motorkář, který mě odvezl z buše do civilizace se za mnou plíží jako stín už dvě hodiny. Chce zaplatit a já se mu nedivím. Odvezl mě několik desítek kilometrů a potřebuje se dostat zpátky. První pokus na poště nevyšel. Zatuchlá místnost, na stropě obrovský nefungující větrák a všechny lavice obsazené podřimujícími černochy. Vzduch hustý tak, že že se mi košile přilepí na tělo během vteřiny. Po okně lezou mouchy, ale i ony vypadají poněkud netečně. Ano, dolary tady mění. Bohužel ale nejde elektrika a tak musíme počkat. Kdy půjde? Kdo ví? Za hodinu? Za dvě? Za tři dny? Až půjde, tak půjde.
Motorkář mě neustále sleduje smutnýma očima. Ještěže si nerozumíme, musela bych vyslechnout litanii o jeho chudé rodině, dětech co nemají co jíst a on nemá na cestu zpátky. Je mi to jasné, ale jsem ráda, že to nemusím poslouchat. K akci mě vyprovokuje i jeho pohled. Město je naštěstí veliké, kromě pošty jsou tady i dvě banky. První dolary nemění, druhá sice ano, ale bohužel pro dnešek zavírá. Ano, jsou teprve dvě hodiny odpoledne. Ano, skutečně zavírají a nemohou nás obsloužit. Ano, je pár minut před druhou, ale oni zavírají. Otevřou zítra. Snad.
Zoufalství v očích mého motorkáře mě donutí udělat stojku. Prohledat celý batoh, včetně kapes. Sakra, vždyť jsem byla před měsícem v Itálii, nějaké drobné někde přece být musí!! Nakonec pod hypnotickým zrakem mého průvodce vydoluji celých šedesát euro!! Sláva, máme na cestu i na živobytí! Náš královský návrat do banky číslo jedna se podobá spíš studené sprše. "Ano, jak jsme řekli, měníme pouze eura. Ovšem až od padesátieurových bankovek výše..."mačkám v dlani své tři dvacky a propadám zoufalství.
Elektrika na poště stále nejde. Snad zítra. Nebo pozítří....Evelyn, mladá přátelská studentka si fascinovaně prohlíží moje vlasy a radí návštěvu banky. "A co černý trh?" navrhuje vesele, když jí vylíčím naše potíže.
Tak jo. Podivná sestava, Evelyn v džínách a čisté košili vypadá jako Američanka. Já, v propoceném triku a kalhotech, které dávno nasákly prach cest, takže původní barvu z nich nevydoluje ani několikanásobné praní a za námi mlčenlivý stín motorkáře.
Temné stále se zužující uličky, které za chvíli vypadají jako dvory soukromých domů. Podivné pohledy lidí lidí sedících na zemi přímo na ulici. Pořád se noříme hlouběji a pořád zatáčíme, sama už bych se nikdy nevymotala ven. Konečně vcházíme do dvora-kolem dvou nabušených černochů, se kterými Evelyn prohodí pár tichých slov. Na dvoře stojí něco jako betonový kryt-bez oken, s jediným vchodem. Před ním další gorila. Chvíle dohadování, chvíle čekání....a pak jsme konečně uvnitř. Připadám si jako v hloupém hollywoodském filmu pro pamětníky. Za stolem sedí upravený černoch, před sebou štosy bankovek. "Co pro vás mohu udělat, milí mladí přátelé?" Vytahuju svých pár mizerných pomačkaných bankovek, jeho cena je jen mírně nevýhodná a tak kurs beru. Obchod je uzavřen, potřeseme si rukou a pod dohledem goril opouštíme scénu.
Motorkář září štěstím, já koneckonců taky. O Evelyn nemluvě, nikdy nemluvila s běloškou. Zvu je na pivo, což se ukáže jako báječný nápad. Rodiče mé nové kamarádky bydlí ve městě kam mám namířeno (je totiž poměrně blízko od vysněných hranic s Ghanou). Nakonec se domluvíme, že pojedeme spolu, Evelyn jen musí nahlásit svůj odjezd ve škole. Na místní koleje jsem zvědavá. A právem. Pár hliněných domků bez vody, uvnitř tma, udusaná hlína místo podlahy, otlučené modré zdi a nesnesitelelné vedro. Evelyn se mi ale pokojíčkem pyšně chlubí a tak chválím co to dá-koneckonců, u mě doma to vypadá podobně, taky mám modré zdi. Není dál co srovnávat, Evelyn by realitu stejně nikdy nepochopila.
Domlouváme si cestu několika desítek kilometrů s dalšími motorkáři. Tentokrát jsou to mladí kluci, snad nehrozí, že mě budou pronásledovat jejich smutné oči živitelů rodin. Navíc peníze mám, takže pohoda. Jásám, protože blízkost ghanské hranice ve mě vyvolává příjemné pocity. Togo je zajímavá země, ale Ghana je teď pro mě symbolem bezpečí. Nemůžu se dočkat až vyrazíme. Domluvili jsme se na večer a mně se zbytek dne nesnesitelně vleče. Kdybych věděla, že za pár hodin se budu bát jako snad nikdy předtím, že mě čeká adrenalin, proti kterému je bungee jumping selanka nedělního odpoledne v cukrárně, asi bych se tak skvěle necítila.....
Martina Svobodová
Návraty
Je to zvláštní, chodit po Furukawě pěšky....nejsem na to zvyklá. Klíč od kola nostalgicky nosím v kapse, sednout bych se ale na tu zrezivělou herku neodvážila.
Martina Svobodová
Havran
Jedu si takhle stezkou mezi rýžovými poli kdesi na severu Japonska.....široko daleko jen já, rýže, prach....a havrani.
Martina Svobodová
Hirošima
Chtěla jsem napsat o Hirošimě.... Chtěla jsem napsat o krásném letním dni, kdy byla obloha modrá a jen v dálce se ozvalo hřmění....
Martina Svobodová
Tanabata matsuri
Tanabata matsuri je nádherný svátek. V celém Japonsku se slaví začátkem července, u nás ale o měsíc později. Zřejmě proto, že právě tady jsou oslavy největší a vyhlášené po celé zemi!
Martina Svobodová
Kristina
Tak nám za okny postavili lešení. Je to zvláštní pocit, procházet se po bytě a z okna koukat na ukrajinské dělníky.
Martina Svobodová
Láska-věc podivná
Moje kočka se mrouská, budí mě v noci úporným škemráním o trochu lásky. Nebo trochu kvalitního sexu? Přišlo na nás jaro na obě a tak trochu si s tím nevíme rady.
Martina Svobodová
Jaro v císařské vile-foto
Narodila jsem se v zimě, ve stejný den jako japonský císař (pro šťouraly-o pár let později). Podle horoskopu bychom tedy měli mít leccos společného-a asi ano. Jeho vilka v Kjótu se mi moc líbí, zahrada kolem ještě víc. Miluju jaro-a když koukám kolem, on asi taky. :-)
Martina Svobodová
Ospalá Uwajima
Uwajima se mi zatím jeví jako pěkná díra. Byl to taky nápad, dorazit sem posledním vlakem. Nádraží ospalé, před ním ani nohy a kolem jen potemnělé uličky. Jsem zvědavá, jak to minšuku budu hledat!
Martina Svobodová
Sushi
A je to tu zase! Je to pořád ještě dietní jídlo, když jsem schopná přežrat se ho do mrtva?
Martina Svobodová
Sněhové království
V Sapporu na ostrově Hokkaidó se každoroučně touto dobou pořádá sněhový festival Yuki matsuri. Město zaplní složité skulptury z ledu a sněhu a vy si připadáte jako v opravdovém ledovém království!
Martina Svobodová
V japonské kuchyni
Miluju japonské jídlo! Při každé cestě domů vleču v batohu litry sojové omáčky, nejrůznější přísady a jednou jsem uvažovala i o pytlíku rýže!
Martina Svobodová
Sto osm zvonů místo šampaňského
Bublinky, chlebíčky, zábava, trocha tance a druhý den hlava v záchodové míse...Tak nějak to probíhá rok co rok. Nemám to ráda, ale stejně většinou podlehnu.
Martina Svobodová
Hokkaido
Krajina bez lidí, hladina bez ptáků. Cesta bez konce, úzkost bez příčiny. Nevím co hledám, ale tohle je konečně samota.....
Martina Svobodová
Togo s Evelyn
“To je tatínek” potřásám si rukou se sympatickým vrásčitým černochem. “A to je maminka.” Statná černoška je proti svému muži dvojnásobná. “To je maminka” zmateně podvávám ruku další ženě. “A to je taky maminka.”
Martina Svobodová
Zima ve Furukawe
Česko zapadlo sněhem, řidiči si zoufají, lyžaři a fotografové jásají :-) Jak vypadá zima v jedné malé japonské díře vám ukážou následující fotky.
Martina Svobodová
Rychlíkem v Africe
Stěžujete si na cestování vlakem, na české dráhy, na zpoždění a na všudypřítomnou špínu? Já ne. Je bezva, když všechno funguje, vlak jezdí na čas a je v něm čisto. Je bezva cestovat šinkansenem, kde všechno klape jako na drátku.
Martina Svobodová
Bar U tří žab...
Vyhlašuju pátrání!!! Hledá se slavný bar U tří žab. Nachází se někde v uličkách staré Prahy a na jeho objevení závisí další vztahy mezi námi a japonskou stranou! Že jste o takovém baru nikdy neslyšeli? Cože? Vy nevíte že se tady odehrávají dějiny a uzavírají diplomatické dohody?
Martina Svobodová
Chataření po japonsku
Chataření je typický český fenomén. V Evropě všeobecně známý, tady na dalekém východě o něm ani nezaslechli. A co by přitom Japonci za malou českou chatičku dali!
Martina Svobodová
Hanami-slavnost kvetoucích sakur
Představte si, že sedíte s přáteli na dece, do zad vám pálí jarní sluníčko. Pozorujete nádherné růžové květy nad vámi, k tomu popíjíte saké a pojídáte něco malého k snědku. Právě jste se octli na hanami-jednom z nejkrásnějších jap
Martina Svobodová
Luxus v buši
Tak úplně nechápu, jak jsem se v téhle středověké vesničce ocitla. Už vůbec nechápu co tady vlastně dělám. Kam se hnu, pozorují mě desítky tmavých očí. Kam se hnu, pronásleduje mě horda malých usmrkánků.
předchozí | 1 2 | další |