Jedu si takhle stezkou mezi rýžovými poli kdesi na severu Japonska.....široko daleko jen já, rýže, prach....a havrani.
Je jich tady plno, celý rok. Doma by mi nostalgicky připomínali, že se blíží zima...tady si na ně ale člověk rychle zvykne. Něco jako vrabci u nás na dvoře....jen teď na podzim mi nepřipadají tak přátelští. Možná je to atmosférou. Je podivný vzduch, horko k zalknutí, do obličeje mi fouká vítr. Není osvěžující, spíš jako by mi přímo do očí foukal horký fén....na pravo i nalevo kam oko dohlédne rýžová pole. Nevypadají teď exoticky jako na jaře, když se políčka zalejí vodou a celá země připomíná jedno obrovské jezero...připomínají spíš zrající pšenici. Přede mnou stezka, poslední stařenka v obrovském širáku snad půl hodiny za mnou....šlapu do pedálů a snažím si jich nevšímat. Havrani. Poletují nízko jak jen to jde a do uší mi pouští osudové "never morrre..."
Atmosféra trochu dusná-pro někoho kdo nespal celou noc po hitchockových Ptácích, kdo zvládl stejnojmenou povídku v deseti letech na prázdninách u babičky s baterkou pod peřinou a pak se bál jít na dvůr, když nad dveřmi hnízdily vlaštovky....stačí přidat E.A.Poa a Havrana (dobře, vím že to byl krkavec-myslíte že se proto bojím o to míň?) a jeden nepříjemný zážitek s holuby na náměstí sv.Marka v Benátkách....přeju si být zkrátka tisíce kilometrů dál, v útulné kavárně jednoho malého českého města...ale jedu na kole po pěšině uprostřed rýžových polí....a bojím se rušit havraní sněm na úzké cestě přede mnou. Rozčileně roztáhnou křídla když jsem na dosah-a posunou se jen o pár metrů dál. Jednomu-zřejmě havraní boss-se to nelíbí. Přidá se ke mě a z metrové vzdálenosti si mě zaujatě prohlíží. S představou vyklovaného mozku nebo aspoň prázdných očních důlků šlapu statečně dál...a začínáme závodit...chvíli vedu já (aby ne-jedu jako o život), chvíli on...křídla versus pedály...předháníme se dobré dva kilometry. Na dohled od vesnice se do toho opře-a cílovou rovinkou prolétává nepopiratelně první. Vážně mu to přeju, vlastně se mi ulevilo. A stejně mám pocit že jsem vyhrála....minimálně sama nad sebou....a Hitchochem. Až do příštího podzimu....
