Rychlíkem v Africe

31. října 2008

Stěžujete si na cestování vlakem, na české dráhy, na zpoždění a na všudypřítomnou špínu? Já ne. Je bezva, když všechno funguje, vlak jezdí na čas a je v něm čisto. Je bezva cestovat šinkansenem, kde všechno klape jako na drátku.

X+Proste jsem si umanula, že musím jet vlakem!!

Největší zážitky jsou ale stejně ze špinavých couráků, kdy jste rádi, že vůbec jedete. Můj prim hraje noční rychlík na trase Kumasi-Takoradi.

Nevím co mě to popadlo. Nejsem žádná bláznivá fanynka do dopravních prostředků. Z aut bezpečně poznám jenom trabant, nerozeznám pendolino od normálního rychlíku a nikdy mě nenaplňovalo štěstím připsat si na konto další dopravní úlovek. V Ghaně jsem si ale vlak doslova umanula. V zemi jsem cestovala autobusem, taxíkem, místním tro-tro, na kole, na motorce a dokonce i na kánoji. Je jasný, že vlak nemůže chybět.

Zvlášť když mám takové štěstí, že do Kumasi dorazím právě v den, kdy vlak vyráží. Není to totiž tak úplně jednoduché, vlak jezdí jen dvakrát do týdne. Ráno chytám lůžkový vagon v první třídě (v jiném provedení lůžkáče nejsou) a celý den se toulám po bývalém hlavním městě ašantského království.

V devět večer vlak vyráží. V podstatě na čas-alespoň podle českých měřítek. Miniaturní kupé je docela čisté a tak jsem vcelku spokojená (až do chvíle než musím na záchod-několik hodin dokonce uvažuju, jestli raději nenechat močový měchýř prasknout). Vlak vyjíždí pomalu, na většinu týdne nepoužívaných kolejích místní pořádají trh. Houkáme o sto šest, aby trhovci měli čas odtáhnout své zboží bokem. Vlak jede tak pomalu a tak těsně vedle jejich stánků, že stačí natáhnout ruku a "nakupovat".

Mimo město se do toho ale opře-a to pořádně. Projíždíme nepropustnou džunglí a já musím zavřít okno-mám strach, že zelené peklo venku roste tak rychle, že se do kupé za chvíli kvůli palmovým listům ani nevejdu! Vlak hrkotá a háže sebou a já nemůžu spát. A když usnu, sdají se mi děsivé sny o vykolejení....ale kupodivu se nic takového nestane. Jen brzy ráno zastavujeme...a stojíme. Koukám z okna na neobydlené kopce, na kozy, které se prochází po kolejích a pozoruju vycházející slunce. Když idylka trvá příliš dlouho, prochází kolem průvodčí. Na trati jsou problémy (později zjišťuji, že část kolejí se propadla), asi hodinku budeme stát. No bezva, vyskakuju z vlaku v malé díře, jejíž jméno si už do smrti zapamatuju. I díky velké reklamě na bonbony Polo, která visí hned pod cedulí s názvem městečka. Tarkwa-Polo-the sweet with hole...ani netuším jak výstižné....

Kouknu se po okolí, stačí na to půl hodina. Jsem taky nervózní aby mi vlak neujel. Zůstat ve sladké díře bez batohu by se mi vážně nechtělo. Ale panikařím zbytečně. Vlak se ani nehnul. Ani další dvě hodiny. Průvodčí se raději neukazuje a tak ho musím hledat. Nakonec přizná, že problémy jsou "poněkud větší", stát budeme ještě další dvě hodiny. Odevzdaně beru peníze a vydávám se najít něco k snědku. Zpátky se přihrnu jen tak tak-vlak se sice ještě pořád nepohnul, zato se spustil pravý tropický liják. Náš vagon první třídy je zamčený-zřejmě bezpečnostní opatření, které mi teď ovšem radost rozhodně nedělá.

Druhá třída je pro mě šok. Jsem ráda, že jsem si dopřála luxus spacího kupé, tady sedí lidé na zemi, černošky s malými dětmi, kolem rance s věcmi na trh, pobíhá tady i pár koz. Odevzdaně sedám na nejbližší volné místo na podlaze, snažím se nevnímat zvědavé pohledy okolí a propadám se stejně jako ostatní do ospalé malátnosti, kterou umocňuje nesnesitelné horko a vlhký vzduch.

Jsou asi čtyři odpoledne, když se ukáže průvodčí (stojíme tady od sedmi ráno). Přiznává "ještě větší problémy" a upozorňuje, že dneska už se nepohneme. V cílové stanici jsme měli být už několik hodin, teď to vypadá spíš na dny. Kdy budeme pokračovat nikdo netuší. Možná zítra, možná pozítří. Se spolucestujícími to ani nehne, nikdo nebere věci, nikdo neskáče ven, neptá se na místní tro-tro. Nikdo se nechová jako já-jediná běloška ve vlaku. Místní si trochu povzdychnou, pohodlněji se usadí a s odevzdaností osudu čekají...vždyť si taky cestu poctivě zaplatili, no ne?