Láska-věc podivná

17. června 2009

Moje kočka se mrouská, budí mě v noci úporným škemráním o trochu lásky. Nebo trochu kvalitního sexu? Přišlo na nás jaro na obě a tak trochu si s tím nevíme rady.

X+

Zamilovat se v Japonsku není jednoduché. Jaro je pro ně spíš časem kvetoucích rododendronů, na které se chodí dívat do parků, začátkem sklizně čajových lístků a přípravou na období dešťů.

Na lásku je čas vždycky, já vím.

V Japonsku je to ale věc podivná. Na jednu stranu velmi uzavřená a tradiční společnost, na stranu druhou desítky nočních podniků, sexshopů, pornočasopisů a podobných libůstek. Společná lázeň v onsenech vymizela až s příchodem křesťanů, dneska se naháči koupou odděleně....Sňatky už také rodiče nedomlouvají, pro starší generaci je to ale naprosto normální fakt-a nestydí se k tomu přiznat. Pan Sató, známý z oblíbené hospůdky má domluvené manželství s ženou o deset let starší-a sám prý by si lépe nevybral. Jeho paní je dnes už osmdesát, kdysi byla starostkou nedalekého městečka, dneska se o ni starají dcery v Tokyu a vidí se spolu jen občas. Že kamarádka Keiko chodí s Naošim jsem spíš tušila než věděla-až do chvíle než oznámili datum svatby.

Mladí Japonci to nemají jednoduché, tradiční výchova a přísná firemní kultura jim prakticky znemožňuje se seznámit pro nás normálním způsobem. Dost běžné jsou proto jakési večírky pro svobodné. Organizují je páry-holka pozve svoje nezadané kámošky, kluk svobodné kámoše a uvidí se...všichni vědí na čem jsou a když si někdo padne do okna, třeba se to vyvine....pokračování je poněkud neromantické, ale zato praktické. Kluk pozve slečnu na rande-a když má pocit, že to je ono, na konci jí sdělí, že by s ní rád chodil. Slečna buď souhlasí-a pak je ruka v rukávě-nebo ne a je vymalováno. Jak říkám-romantika nic moc, ale když si vzpomenu na ty kvanta otrhaných kopretin a “má mě rád-nemá mě rád, ozve se-neozve se....” říkám si-proč ne. Co se týká smíšených párů, mají to Japonečky snadné-jejich drobá postava, něžná tvář a tradiční výchova z nich činí ideální partnerky pro bílé lovce. Ne tak Japonci-ti v Čechách si často stěžují, že na ně naše holky neletí. No jo, prostě nám většinou neimponují....

Japonci jsou zatížení na komixy, manga vychází po tunách a na různá témata, vyjímkou tedy není ani erotika. Možná by se zdálo, že kreslená erotika nebo dokonce porno není to pravé ořechové, ale nevěřte tomu, taková animace může být větší nářez než foto!

Kapitolou sama pro sebe jsou muzea sexu. V průvodcích se o nich moc nepíše, ale narazíte na ně často. Zajímavé je v Uwajime, jsou tady exponáty z celého světa a spousta fotek z nejrůznějších slavností s erotickým podtextem. Bohužel popisky jsou pouze v japonštině, takže jsem se moc nového nedozvěděla. Hned vedle muzea stojí svatyně Tagajinja zasvěcená sexu a plodnosti. Zajímavé místo se zvláštní atmosférou-byla jsem tady dvakrát a nikdy nepotkala ani nohu...

Další podobné muzeum jsem navštívila na Kjúšú v Beppu. Je trochu jiné, na rozdíl od uwajimského jsem tady nebyla jediný návštěvník a je prostě...jedním slovem bizarní! Připomíná spíš prodejnu se sexuálními pomůckami, taky se Japonky při jejich prohlížení pěkně styděly. Co mě srazilo na kolena byly tři obrovské výlohy s figurínami v životní velikosti-jedna představovala sex v Japonsku-pár v misionářské poloze na tatami s nízkým nábytkem okolo, druhá sex v Evropě-tradičně zařízená ložnice, tatami se změnily v postel a ženská figurína ve feš blondýnku, poloha zůstala. To už mi smích bublal v břiše, třetí výloha mě ale naprosto odrovnala-představovala sex Sněhurky a semi trpaslíků!!! Takový záchvat smíchu zřejmě místní muzeum ještě nezažilo, Japonci si trpaslíky prohlíželi s nelíčeným zaujetím.

Co se týká vlastních zkušeností, nemůžu říct prakticky nic. Japonci mě ignorují, jediné záchvěvy sympatií jsem zaznamenala u dobrovolníka, který učí zadarmo přistěhovalce japonštinu. Když jsme probírali barvy, prohlásila jsem, že moje vlasy jsou červené. Ale on se na mě zasněně podíval a měkce oponoval-ne ne, tvoje vlasy jsou...zlaté. Museli byste vidět jeho oči v tu chvíli...ale to asi nebyly sympatie ke mně osobně :-)

Ze sympaťáka ze Starbucku, který po mě házel úsměvy a nakonec pozval na kapučíno se nakonec vyklubal singapurec, to se nepočítá.

Jediný kdo se mnou nepokrytě flirtoval byl chlapík v šinkansenu na trase. Tokyo-Shizuoka...byl to sympaťák, ale vypadal jako by patřil k Yakuze-a s tou si jak známo není radno začínat. Takže nic.

Ani mě Japonci nezajímají-jsou malí, hubení a vůbec.... Až na Moria. Majitele jazzového klubu a zapadlého hotýlku na severozápadě Japonska. …..vysoký, dlouhé vlasy a zastřený pohled. A vtipný. A vůbec. Přespala jsem u něj a v jeho baru neměla odvahu objednat si víc než jedno pivo. Abych neztratila hlavu a zábrany. A nezměnila plány-mým cílem byla svatyně Izumo Taiša, ne lekce jazzu. Ale to už je na úplně jiný příběh...