Luxus v buši

Tak úplně nechápu, jak jsem se v téhle středověké vesničce ocitla. Už vůbec nechápu co tady vlastně dělám. Kam se hnu, pozorují mě desítky tmavých očí. Kam se hnu, pronásleduje mě horda malých usmrkánků.

Fazao 2006, TogoMSv

Africké děti jsou roztomilé. Tyhle se perou o to, kdo se se mnou bude držet za ruku a téměř všechny mají nějaké postižení. Alespoň tělesné, do duše jim nevidím....Znetvořené končetiny, výrůstky místo pupíku, vyrážku na obličeji. Všechny se usmívají a perou se o Zlatovlásku, která spadla zřejmě z vesmíru. Koneckonců si tak i připadám, nemluvíme žádným společným jazykem, nemám místní měnu, vodu ani místo kde přespat. Já idiot nemám dokonce ani pár sladkostí...Ale tyhle děti je ani nechtějí. To je rozdíl mezi turistickými oblastmi v Africe. Zdraví vás tam slovy "give me money", zatímco jen pár kilometrů ve vnitrozemí uslyšíte jen "welcome".

To že mi hned na hranici s Togem nabídli drogy mě nepřekvapilo. Ale to, že mají ministerstvo turismu mě fascinuje dodnes. Když jsem se ocitla v hlavním městě afrického státečku, který se považuje za kolébku woo-doo, bez jediného plánu co dál, pokusila jsem se najít nějaké místní informace. Kde jinde než v hlavním městě, že jo. A tak jsem se ocitla na ministerstvu turismu, kde se skutečně po půl hodině pátrání objevil úředník. A po něm další a další-seběhli se na mě podívat jako na zajímavou atrakci. Ale pomohli mi, dostala jsem zaprášený leták a typ na místní safari. Uprostřed buše tam stojí luxusní hotel, ale přesto tam snad bude méně turistů než v sousední Ghaně. Luxusní hotely plný bohatých zápaďanů mají tu výhodu, že se v nich domluvíte a taky se tam dají vyměnit peníze.

A tak jsem po poněkud dobrodružné noci v hotýlku se společnými sprchami a pokojem bez klíče nasedla na rozhrkané tro-tro a vyrazila na sever. (Autobusové nádraží je tady za městem a tak jsem se nechala odvést taxíkem. A zažila pocit rozmazlené rockové hvězdy. Auto doslova obsypali místní-nebylo vidět ven, nešly otevřít dveře. Můj příjezd vzbudil větší hysterii než Beatles při liverpoolském koncertu).

Půl dne jízdy a řidič mě vyhazuje na rozcestí-žádná vesnice ani město na dohled, ale civilizace bude poblíž, u odbočky do buše sedí dvě ženy s nákupem na hlavě. Sedám si k nim, s díky odmítám podezřelé pití v hrnku, zato banánem nepohrdnu a společně čekáme...postupně se bůhví odkud vynořují další lidé a já se dávám do řeči s Urem-vysokoškolákem, který mluví anglicky.

Bílá dodávka plná lidí vzbudí na našem stanovišti velký rozruch, ženy sbírají hrnce a šátky plné věcí, muži halasně pokřikují, kdosi táhne vyzáblou kozu. A všichni se snaží do přeplněného vozu dostat. Vypadá to jako na fotkách, které kolují internetem a já je doteď považovala za fotomontáže. Lidé sedí na střeše, visí z oken a všichni se pořád smějí. Nakonec získávám protekční místo na střeše-je to prý nejpohodlnější, ubezpečil mě Uru. O pohodlí máme jiné představy, ale jinak je to bezva.

Jízda na střeše je zážitek, má jen dva drobné stíny. S lehkým náznakem sexuálního obtěžování si za mě poradí asi třináctiletý školák-bouchne svalnatého mladíka a zamračeně na něj něco brebentní. Vida, mám šlechetného ochránce. Věnuji mu jeden ze svých zářivých úsměvů a školák zamračeně pozoruje ostatní muže na střeše celou cestu.

Druhý problém nastane u místní říčky. Most sestává ze tří shnilých prken a mě se dělá špatně. To snad nemyslí vážně. Chci vystoupit a přejít pěšky, ze střechy se ale vystupuje poněkud špatně, zvlášť za jízdy. Dodávka se na "mostě" pěkně zprudka nakloní nad vodu, všichni se smějí, jen mě úsměv poněkud tuhne.

Už jsem tady dva dny a zahlédla jsem jedinou bílou tvář-misijní sestru ve městě, kterým projíždělo mé tro-tro. Zatím netuším, že bude jediná za celý pobyt. Já naivka ještě pořád věřím, že po třiceti kilometrech jízdy uvidím uprostřed buše luxusní hotel plný německých turistů...

Pár desítek metrů před vesnicí mě auto vyklopí přímo u hotelu. Smráká se, nikde žádné světlo a zvuky buše zahajují svůj noční koncert...Konečně najdu zarostlý vchod do hotelu, před ním muslima na koberečku obráceném k Mecce jak se hlasitě modlí. Odevzdaně se opírám o strom a čekám...nakonec se domluvíme, on pochopí že chci dovnitř, já že je to nemožné.

Teprve ve vesnici se dozvídám to co se k úředníkům ministerstva turismu zřejmě ještě nedoneslo. Safari se tu nikdy neorganizovalo, hotel je už dva roky zavřený. A já začínám pochybovat, že vůbec kdy fungoval. Nevede sem elektrika, místo silnice jen nezpevněná cesta, jediný zdroj vody představuje nedaleká řeka. Vesnice ve mě vzbuzuje úzkost. Jasně, i v Ghaně jsou hliněné vesnice mimo civilizaci. Jsou ale upravené, okolí domů zametené a místní čistě oblečení. Tady to vypadá jako by měli jiné starosti. Jsou ale milí-i když jim musím připadat jako blázen. Bez místní měny, bez znalosti francouzštiny, která je v zemi oficiálním jazkem, domáhající se hotelu a safari. Majka z Gurunu. Rada starších v čele s náčelníkem nakonec dala dohromady asi pět anglických slov. S mým "merci" a "au revoir" to tvoří už slušnou komunikační zásobu. Jak se odtud dostanu? Stejně jako sem-bílou dodávkou-ale až ráno. Kde budu spát? Ve škole? V kostele? Ne ne, nic z toho se nedá zavřít, je to nebezpečné.....mám stan, stačí mi jen přístřešek...(období dešťů totiž odhalilo jednu drobnou chybu mého stanu-zatéká do něj...). Na to předvedli místní muži skvělý logický kotrmelec-cože, máš stan? bezva, můžeš spát v hotelu.

Opravdu v hotelu, náčelník má klíče. Procházím se areálem plným malých bungalovů, uprostřed s bazénem a přes sklo koukákm do restaurace a hotelového baru. Nemůžu uvěřit tomu co vidím, je to opravdu luxusní. Luxusní i na evropské poměry, natož na místo uprostřed buše. Navíc je tu veškeré vybavení, barové židličky, skleničky na long drinky, čistě povlečené postele, obrazy na zdech, na pokojích dětské postýlky i telefon. Moje vědomí upadá do podivného transu, připadám si jako ve městě duchů. Jako na lodi, která projela bermudským trojúhelníkem a na stolech ještě chladnou kávy zmizelých návštěvníků. Po setmění přichází na návštěvu náčelník, sedíme v luxusních bambusových křesílcích, posloucháme zvuk bubínků z vesnice a mlčíme. Občas prohodíme nějakou poznámku, každý v jiném jazyce. Je to jako rozhovor táty Klapzuby s námořním kapitánem...

Pak mě náčelník vezme do vesnice, odemkne dveře místního obchodu a věnuje mi láhev pitné vody a jednu svíčku. Mezi tím místní přinesou v kyblíku vodu, abych se mohla osprchovat. Výhoda zapadlých koutů světa je, že se k místním lidem ještě nedonesly pověsti o bohatství bílých. O tom, jak se celé dny válíme ve svých vilách u bazénů a penězy můžeme dláždit silnice. Nechtějí po mě nic-a já se stydím, že stejně nemám čím zaplatit.

Stojím pak v moderním sprchovém koutě, polévám se vodou z červeného kyblíku a mozek mi to nebere. Poprvé v Africe vidím nádhernou koupelnu-obloženou mozaikou, se sprchou, umyvadlem, zrcadlem i keramickým záchodem. Kousek ode mě žijí lidé v neuvěřitelných podmínkách, spí na zemi, celé rodiny v jediné místnosti. A jen pár kroků od nich je tolik zbytečných místností, postelí a přikrývek....Ten zvláštní snový pocit si umím vybavit ještě teď. Nemůžu uvěřit, že je to realita.

Ráno mě probouzí silný liják-děsivé představy tropických dešťů, které trvají několik dnů a kompletně zničí jedinou přístupovou cestu se naštěstí nenaplnily, pršet přestává za nějaké dvě hodinky. Zrada ale stejně přichází-dodávka se pokazila, do města se dneska nejede. Tak to není příjemná informace.

Zatím si ale nekazím den přestavou několikahodinového pochodu a procházím se mezi domky. S houfem dětí za zády potkávám Ura. Provede mě vesnicí, popisuje život místních a v jednu chvíli nedbale mávne rukou k uzounké cestičce směrem do buše-tudy chodíme do Ghany. "Počkej Uro, do Ghany? Tam je nějaký přechod?" "Žádný přechod, sousední vesnice už je prostě ghanská..." To mi zní jako rajská hudba, chci být zase v bezpečí, v civilizované Ghaně..."Uru a můžu tudy jít i já?" poslední záchvěv pudu sebezáchovy-"doprovodil bys mě?" Jasan, něco si zařídí a vyrazíme! S lepší náladou se toulám vesnicí a zdravím muže z rady starších. Starostlivě se zajímají o můj osud-co budu dělat, když je dodávka nepojízdná? Moje nadšení z Urova plánu ovšem nesdílejí. "Uro jo blázen!" slyším. Moudří muži mi vysvětlují, že za optimálních podmínek trvá cesta čtyři dny-jde se přes hory a všude kolem je plno nebezpečné zvěře. Teď, v období dešťů trvá cesta ještě déle-navíc není zvířata vidět...

Nenávidím mladíky se sklony k dobrodružství!!!

Nakonec jsem se do města dostala. Relativně bezpečně-na motorce. Ujížděla jsem s radostí. Se stejnou radostí, s jakou bych se teď nejraději vrátila. Jsou místa, která vám přirostou k srdci, i když nikdy nepochopíte proč.

Místní děti jsou mi pořád v patách....

Žijí ale v téměř středověkých podmínkách...

Dům Urova dědečka (už ale nevím který to je). Bez fotky prezidenta se odmítal vyfotit, místní jsou na něj nesmírně hrdí. Asi že jim nechal vystavět tak bezva hotel.....

Chystá se svatba, kde je nevěsta ale netuším...

A moje nejoblíbenší fotka....